Nuda v... manželství

Nuda v... manželství

Nuda v...
manželství

Úvaha o manželství

Nevím, jak je to dávno, co jsem viděla paní Olgu Sommerovou v pořadu Jana Krause.Vyprávěli si o tom, jak se píše scénář nebo kniha „ze života“ tak, aby opravdu zaujala. Velmi rychle se dostali k tomu, co říká i pan Michal Viewegh: „Nemůžete psát jeden životní příběh. Musíte sloučit několik dramatických příběhů do jednoho. 
Jinak to čtenáře nudí.“
A paní Sommerová pokračovala asi v tomto duchu: „Představte si, že budu psát o tom, jak se ti dva večer sejdou doma a je pohoda. A druhý den se zase sejdou a je zase pohoda a třetí den znova a tak pořád dál. A pak jedou spolu na víkend, povídají si, milují se a je zase pohoda. To by nikoho nebavilo.“ Tak a jsme u toho!
Paní Sommerová i pan Viewegh jsou zcela zjevně velmi dobří znalci lidské duše. Proto jejich příběhy oslovují tak velké množství čtenářů. Duše, která je zpupná, neposedná, neváží si opravdových hodnot a stále hledá nějaké „povyražení“, kde by si mohla uplatnit svůj pocit výjimečnosti a originality. Hledáme soudržnost se všemi ufňukanými a nešťastnými kamarádkami, které tak s gustem nadávají na svůj život a na svoje manžele jen proto, aby mohly čerpat soucit a pochopení od stejně hystericky zmrzačených souputnic.

Nehledáme hodné muže, to by nás přece nebavilo. Zato se s dychtivostí zhlížíme v gangsterech a hajzlech, kteří tunelují tuto zemi, a tím si v dobách zvrácených hodnot jdou pro ještě zvrácenější ostruhy hrdinů. Žijeme po boku psychopatů, kteří nás „každý den něčím překvapí“, protože kdyby toto vzrušení nebylo, nepřipadaly bychom si dost naživu. Smyčkou dramaturgických ekvilibristik si připomínáme, že jsme schopny čelit životu, aniž bychom tušily, co je život sám.
To je přece skvělé! Je na oplátku co vyprávět u kafíčka našim kamarádkám.
Pokud jste vstupovali do manželství s ambicemi typu: „Jé, ona je hezká a milá, 
jé on je schopný a bohatý“, tak se nemůžete 
divit, že po 10 letech manželství se dvěma dětmi na krku máte doma pakárnu.
Ale nenudíte se. Nuda vypadá jinak. Vy prožíváte pocity frustrace, nepochopení, odcizení, nepřijetí, nehodnoty a zmaru. A to na obou stranách. Jak žena, tak muž. Ale nenudíte se. Nuda vypadá jinak. Nudu prožívá malé dítě, které je za trest po škole, a tak alespoň mlátí klackem do mravenců na školním dvoře, aby mu ten čas nějak utekl. Ale nenudíte se. Vy to pouze nudou nazýváte!

Nemáte si se svým partnerem co povídat?
Všechna témata jsou za prvních 5, 10, 15, 20 let vyčerpána? Tak asi neprožíváte vlastní dost bohatý život na to, aby přinášel 
další témata, která je možná společně sdílet. Sdílíte maličkosti radostí se svými kamarádkami? Prima. A proč ne doma? 
Že ho to nebaví? Asi špatný výběr partnera. A vás zase nebaví ta jeho témata? Opět špatný výběr. Na obou stranách. Patrně proto, že vás „sdílení“ jako důležitý fenomén partnerství neoslovoval již na začátku vztahu. Že by vzor z původní rodiny? Možná.

Sex vyprchal?
Asi jste se vykašlali na jeho zušlechtění. A nebo vyšel na povrch problém, který jste měli už dávno řešit, ale prostě se vám jen nechtělo. Nebo vám přišlo ohromně cool to řešit mileneckým vztahem. Bože, jak originální!

Děti odešly?
Na to mají kupodivu právo. Nejsou tady proto, aby vás jako spolek ochotnických herců bavily po zbytek vašeho života. Nebo vás svojí neschopností postavit se na vlastní nohy uspokojovaly v pocitu vaší důležitosti a nepostradatelnosti.

Tak co je tedy nuda, které se všichni tak bojí?
Vrátíme se na začátek a naplníme slova paní Sommerové. Zkusíme nudu aktivně vytvářet podle jejího návodu. Sejdeme se večer doma a je pohoda. A druhý den se zase sejdeme a je zase pohoda a třetí den znova a tak pořád dál. A pak jedeme spolu na víkend, povídáme si, milujeme se a je zase pohoda. To je nuda, co?
Pro mnoho lidí je toto nepředstavitelné právě proto, že za poklidně plynoucími dny očekávají něco podezřelého, nekalého, neřkuli konspiračního. A to většinou jen proto, že zcela postrádají vhled do hlubších hodnot partnerské sounáležitosti, která samozřejmě nemá komerčně seriálový spád. Dokonce jsem slyšela i názor, že pokud se ti dva doma alespoň 1x za 14 dní nepohádají, má ona pocit, že si jí on nevšímá a že ji nemá rád. Tak a teď ještě zbývá odtáhnout za vlasy do jeskyně a máme tady dokonalou prvobytně pospolnou společnost. Dovedu si představit, jak se v tuto chvíli na mou hlavu sesype množství ukřivděných hlasů a hlásků se společnou tendencí mi vysvětlit, že ale právě toto je jejich největším přáním: „Být v pohodě“.
Aaaaale houby! To není pravda. Jen si sáhněte do svého svědomí a najděte tam ty drobné naschvály a zlomyslnosti, kterými chcete svého manžela k něčemu vyprovokovat, přinutit nebo něco získat. A děláte to hlavně proto, že máte pocit, že to jinak nejde. Ovšem že jde. Ale chce to přijmout zodpovědnost za své požadavky i s rizikem odmítnutí, které ovšem většina z nás není ochotna podstoupit. A když jsme si tuto pravdivost v komunikaci neodzkoušely ještě před manželstvím, tak po létech do ní už nemáme odvahu. Ona nám v dobách zamilovanosti asi nepřipadala dost důležitá. To nám možná připadal důležitější briliantový zásnubní prsten, který je nám dneska platný jako husa v nebi. Navíc nás obšťastňují titulní stránky mnohých lifestyleových časopisů, ze kterých na nás křičí a útočí lákavé návody na život typu:
„10 triků, jak...“
„Zůstaňte tajemná, aby...“
„Tajemství, jak přinutit, aby...“
Zkrátka všechno, co nás navádí hrát falešnou hru, abychom nad něčím zvítězily, něčeho, převážně hloupého dosáhly, polechtaly si vlastní ego nebo zmrzačené sebevědomí. A to i bez ohledu na to, jak tyto „tipy a triky“ jsou kanibalizující pro hodnotu vztahu.
Je většinou tragickou pravdou, že čestné a pravdivé partnerské vztahy nás měly naučit naše matky, a nenaučily. Ale rozměr této tragédie zdaleka přesahuje rámec tohoto článku.
Takže teď by se možná hodilo pár rad, 
jak získat tu vytouženou „NUDU“:
ON JE V PRÁCI. Vy sama doma. 
Posaďte se večer na terasu nebo balkon a rozjímejte o svých snech, potkejte se se svým já, rozvíjejte úvahy všední i sváteční.

Because I love You... (Stevie B.):
• Nehádám se s tebou o hloupostech.
• Nevadí mi zvednuté prkénko na záchodě.
• Zajímá mne, co si myslíš, protože jsi můj svět.
• Není tak důležité, jak krásné mám boty, ale jak daleko v nich vedle tebe dojdu.
• Západ slunce není tak nádherný proto, že jsi mi koupil šampaňské, ale proto, že víš, že ho mám ráda.
• Terasa v pětihvězdičkovém hotelu je pro nás dnes tak krásná, jako bude lavička pod lípou, až budeme mít oba hole, abychom k ní došli.
• Ať budu vypadat jakkoli, vždy pro tebe budu třicetiletá.
• Můj nejluxusnější krém na obličej je tvůj zájem.
• Naše děti jsou u nás jen na návštěvě. Až odejdou, máme svůj další program. Třeba si zalezem do postele a budeme si číst nebo se rojedeme na motorce kolem světa.
• Nikdy neupeču králíka na česneku, protože vím, že ho nemáš rád.
• Vím, že jsi se zdržel, protože máš práci. Rozumím a nevyčítám.
• Láska nebodá jako nůž, láska je krásný cit, ať si Lucie Bílá zpívá, co chce.

Toto je jen pár střípků a vy jistě vymyslíte i něco daleko lepšího...

Vzpomínáte, na čem byla postavena naše „transgenerační partnerství“, která byla funkční? Ne? Tak zalistujte zpět. Vrátíme se k hodnotám, které nejsou komerčně módní, ale jejichž poselství přetrvávají po staletí. Když na tom mohou být postavena manželství transgenerační, tak proč ne ta obyčejná, všední, normální, nudná?

Jestli ON udělá zrcadlově to samé, to je ve hvězdách. To prakticky nemůžeme ovlivnit. Ale ze své letité praxe vím, že většinou se nad změnou vašeho chování minimálně pozastaví a bude ho to nutit začít zrcadlit to samé. Pokud už ovšem není pozdě.
A pokud už pozdě je a s tím pařezem pařezovatým ležícím tupě na gauči už vůbec nic nehne, začněte i bez ohledu na děti přemýšlet o tom, že je potřeba vytvořit jiný, zdravější koncept párového štěstí. Minimálně proto, aby vaše děti mohly něco pozitivního kopírovat ve svých dospělých životech.
Hodně štěstí!

Možná stejně tak děsivý pojem jako neúspěch a všednost, či dokonce jako strach z bezvýznamnosti a nezajímavosti. Zničující uštknutí na cestě ke společenskému úspěchu a uznání.

Žijeme po boku psychopatů, kteří nás „každý den něčím překvapí“, protože kdyby toto vzrušení nebylo, nepřipadaly bychom si dost naživu.

MUDr. Jarmila Klímová

Sdílet na sociálních sítích:

Mohlo by Vás zajímat