ROZVOD PO PADESÁTCE
Nuda, nuda, nuda... Ano, v manželství. O tom jsme psali minule. A ta nuda už je tak nesnesitelná, že máte pocit, že vám z toho praskne hlava a krev vám bude vytékat ušima nebo že na toho tyrana už fakt vezmete kuchyňský nůž a vykostíte ho, jen co za vámi přijde do kuchyně, aby zase s něčím prudil a buzeroval vás.

Rozvod po padesátceMUDr. Jarmila Klímová
Vedoucí a odborný garant Konzultačního a terapeutického  institutu Praha – AKTIP

Tak dlouho jste to snášela... Hlavně kvůli dětem? Ale ono už to dál ke snesení není. Všechny nápady na řešení, které se vám honí v hlavě, jsou na hranici zájmu vyšetřovací služby kriminální policie.

A tak se následně ocitnete v kanceláři rozvodového právníka, kam si přijdete jen prvotně a nesměle zjišťovat (zcela nezávazně) informace o tom, jak by to bylo, kdybyste zažádala o rozvod. Připadáte si trapně a nepatřičně. Na otázku advokáta, proč žádáte o rozvod, se snažíte najít nějakou uspokojivou a nekompromitující odpověď. Protože pravda vám připadá příliš ubohá a ponižující.  
Pan advokát se na vás podívá a řekne: „Paní, myslíte si, že je to ve vašem věku rozumné? Vždyť se vám nic zas tak hrozného neděje...“
„Ale děje!“ chce se vám zakřičet. Je vám to však hrozně  trapné, protože přece nebudete na první schůzce u člověka, kterého prakticky neznáte, vytahovat tisíce drobných detailů a příkoří, kterými byly lemovány roky vašeho života.

A tak se zaseje semínko pochybností, jestli opravdu neděláte chybu, když už jste sečetla a podtrhla počet dní, které jste obětovala čemukoli jinému než spokojenému naplnění vlastních snů.
A aby toho nebylo málo, přijdou kamarádky. Tedy, ony nepřijdou samy. Vy si je vlastně pozvete, protože se s nimi chcete poradit, jestli děláte dobře. Gratuluji! Výborná past.
Podívejme se nejdříve na to, jaké „kamarádky“ máte kolem sebe v závislosti na tom, jaký život jste doposud žila. S největší pravděpodobností takové, o kterých víte, že ve chvílích vašich těžkostí, když se potřebujete svěřit a vypovídat z bolesti, vás samozřejmě rády vyslechnou. Ale vyslechnou vás možná i jen proto, aby se ujistily, že nejen ony jsou na tom špatně, ale že je na tom podobně bídně i někdo jiný blízký. Tím dostávají posvěcení pro to, že ony samy mohou dále alibisticky trpět a nemusí sbírat odvahu k tomu, aby vzaly osud do svých rukou a ve svém životě něco změnily.

Tedy ještě jednou. Čeho se vám od nich dostane? Laciného ubezpečení, že:

  • 1) Všude je něco. Výborně, za to si toho hodně koupím.
  • 2) Že jiní jsou na tom hůř, ale přesto to nějak snášejí a neutíkají od toho. Například děti v Etiopii.
  • 3) Že máte být ráda, že vás nebije. Skvělé, modřiny mohu i bez něj inkasovat opilá na schodišti.
  • 4) Co byste chtěla ve svém věku. V mém věku už přece nikdo nic nechce, a pokud chce, je to blázen.
  • 5) Nikdo další na vás nečeká.  A taky nikdy nečekal, takže tenhle idiot byla vlastně výhra jackpotu.
  • 6) Co  budete dělat, až zůstanete na stará kolena sama. Patrně to, co jsem dělala doposud, starat se sama o sebe.
  • 7) Co by tomu řekly vaše děti, když už jste to vydrželi až do teď. „Zaplať pánbůh, mámo, že jsi se konečně rozhoupala...“ Ale tohle vlastně taky slyšet nechci.
  • 8) Že to přece už nestojí za to, když jste to vydržela až do teď... Takže budu dělat idiota až do smrti.

Jímá mne krystalická hrůza, jak se to nápadně podobá sociální euthanasii ve zdravotnictví, kde se setkáváme v ordinacích lékařů s podobnými větami, když přicházíme s požadavkem na léčení a nedej bože i vyléčení nějaké nemoci. Tento systém je stejně bezzubý jako naše kamarádky, a tak se z úst pana doktora nejčastěji dozvíme věty typu:
„Co byste, paní, chtěla ve svém věku...“
„Na to si budete muset zvyknout...“
„To už budete mít do smrti...“
„S tím se zkrátka nedá nic dělat...“

Ale dá!!! Jen nesmíte zůstat paralyzovaná „systémovým paradigmatem“ dogmatiků,  ať už z řad kamarádek, nebo doktorů. Oni za to v podstatě nemohou, že jejich obzory jsou tak zúžené a zatemněné, že nemají ani odvahu, ani schopnost vám ukázat příslovečné světlo na konci tunelu. To se totiž vždy objeví až ve chvíli, kdy se rozhodnete jít vpřed. Oni ho tam nemají. Oni tam nedohlédnou. Možná i proto, že se tam nikdy nepodívali, nebo proto, že raději hnijí ve své bezpečné omezenosti. Omezenosti strachem nebo nevědomostí. To už je celkem jedno. Adoptujete tuto omezenost pro další scénář vlastního života, nebo se rozhodnete se vzepřít?

„Ale ten věk!!! Jó, kdybych byla mladší, tak bych ještě měla odvahu to udělat, ale teď... Na to je už pozdě,“ zaznívá někde hluboko ve vás.
Na co? Na co je pozdě?
Co je tak magického na věku s číslem 50 a víc?
Zase jen předsudky a nějaká hloupá, transgeneračně předávaná zvykovost v myšlení.
Když šla elita Prahy gratulovat k padesátinám Jaroslavu Vrchlickému, který se narodil v roce 1853, oslovovala jej s úctou titulem „velebný kmete“. Tomu jsme se smáli už ve škole před 30 lety. A vida. Ono to není tak k smíchu, když si mnohé ženy ještě na prahu 3. tisíciletí myslí, že po padesátce je už nic moc nečeká.
Připadají si staré, neatraktivní. Nedovedou si představit, že by ještě nějakého muže mohly zajímat.
Pokud si to tak, milé dámy, nastavíte, tak to tak bude. A věřte, že o vás fakt už nikdo nezakopne. Ale taky se zkuste zamyslet nad tím, že vlastně stojíte jen za polovinou svého života. V dnešní době není tak těžké se dožít stovky.
Jejda, teď jsem vás vylekala. To je moc, to nechcete.
Tak prima. Zkraťte si svůj život na 80 let. Nebo raději ani to, to taky nedělejte. I to je moc odvážné.
Zkraťte ho raději jen na 70 let. To už je přijatelnější.
Máte tedy před sebou pouhých 20 nezajímavých, nehodnotných, nudných a neproduktivních let života. To už vážně nestojí za to, abyste cokoli měnila.
Je to tak v pořádku?
20 let! Právě jste je vyhodila do odpadkového koše. Ano, to je vaše volba.
Dám vám návrh. Zkuste si představit, že to uděláte ve svých deseti, dvaceti nebo třiceti. Je vám 20. Právě teď. Vezměte 10 let svého budoucího života a vyhoďte je do odpadkového koše. Teď hned. Neváhejte!
Jak se vám to bude líbit?
Budete se patrně bránit. Budete si myslet, že jsem blázen, když to po vás chci.
Ne, nejsem blázen. Jen jsem přistoupila na váš koncept vlastní hodnoty, takže i váš životní čas je nehodnotný. Tak ho prostě vyhoďte!

Jé, ono se vám to nelíbí?
Nechápu proč.
Vždyť se přesně takhle chováte ve svých padesáti letech, kdy byste možná mohla mít víc rozumu než dvacetiletá. Právě teď byste měla mít víc rozumu, abyste si svého života mohla vážit víc než nezralá mladá holka.
Proč se tedy tak chováte?
Protože vás ubohé společenské konvence zbavily vlastního uvažování.
Protože otupělé rady okolí jsou pro vás hodnotnější než váš vlastní život.
Pokud jsou, tak OK. Tak to zabalte a potichu v koutě čekejte na smrt. Věřte, že čekání nebude dlouhé. Ubezpečí vás o tom vaše kamarádky i váš pan doktor. Ten za to dokonce ještě dostane body od pojišťovny.
No není to krásná představa, jak spokojeně vyhovět konvencím? Já myslím, že ano. Budete litovaná, opečovávaná, bezpečně neškodná, výnosná v systému pasivních obětí. Prostě dokonalá.

Líbí?
Nelíbí?!
Tak jo. Tak se vraťme k poslednímu odstavci našeho minulého pojednání. A trochu jej můžeme i parafrázovat. Zvedněte své roztomilé, anebo už i méně roztomilé pozadí a začněte i bez ohledu na děti přemýšlet o tom, že je potřeba pro sebe vytvořit jiný, zdravější koncept vašeho životního štěstí.

Víc osamělá, než jste teď, už stejně být nemůžete. Tak čeho se bojíte? Ten pařez, co dvacet nebo více let jen ležel na gauči a přehlížel vaše potřeby, se o vás ve stáří stejně nepostará. Na to vemte jed.
Máte co ztratit? Ano, máte. Plané iluze, které jste si pěstovala stejně naivně jako fíkovou palmu na balkoně v paneláku. Sorry, v našich klimatických podmínkách z ní při jakékoli péči bude jen ubohý mrzák, neschopný nést plody, na které jste se těšila.
Vyhoďte palmu z kořenáče a zasaďte tam zimolez. Patří sem. Není sice tak atraktivní, ale za dva nebo tři roky vám obroste balkon nebo zahradu a bude celé léto kvést a vonět omamnou vůní. Je reálný, patří do vašich životních podmínek, je dosažitelný a je váš. Proto vás odmění svými květy a naplní vaše srdce radostí.

Odejděte od klamných a iluzorních představ o „správnosti“ života a do té druhé poloviny svého žití si darujte vlastní – vlastní priority, vlastní pravidla, vlastní hodnoty. Jé, to bude úleva. Jé, to bude překvapení, jak to skvěle funguje. S chlapem nebo bez chlapa. To už je fakt jedno.

Napadá mne zde odkaz na jednu dámskou společnost, která byla před několika lety založena ve Spojených státech amerických. „Společnost červeného klobouku“, kterou založila Sue Ellen Cooper z Kalifornie. Inspirovala se básničkou anglické básnířky Jenny Joseph „Varování“ („Až budu starou ženou, budu nosit fialovou a červený klobouk, co se k tomu nehodí a ani mi nesluší…“).
Napadlo ji, že červený klobouk a kopie básničky je skvělý dárek ženám po padesátce. Nadchla tím svou kamarádku – a potom asi 16 dalších žen. Od toho už nebylo tak daleko k založení společnosti „Red Hat Society“, která má dnes asi 1,5 milionu členů v USA a asi 30 v dalších zemích světa.
Aby se žena mohla stát členkou „Red Hat Society“, musí jí být přes 50. Teprve v den narozenin si smí vzít červený klobouk.
Co je smyslem této společnosti?
Dopřát těmto ženám oddech od běžného života, dát jim možnost bavit se a vyvádět ztřeštěnosti, ale také ukázat světu ženy po padesátce jako svéráznou skupinu a změnit běžný pohled na ně.
Já jsem si svůj (první!) červený klobouk koupila ve svých 40 letech. Aniž bych v té době cokoli věděla o výše zmíněném společenství. Prostě jsem najednou měla pocit, že konečně můžu. Byl to nádherný pocit. Připadala jsem si v něm minimálně tak krásná jako Audrey Hepburn ve „Snídani u Tiffanyho“. A taky jsem asi měla pocit, že si ho za dalších deset let už nekoupím. Teď už vím, že si nějaký další určitě koupím. Rozhodně ne proto, že bych se chtěla rozvádět, ale proto, že cítím, že vlastní životní svoboda je to nejcennější, co mám.

Jako finální poselství svého článku si vám dovolím nabídnou citaci ze zdroje
 „Sto slibů mému dítěti“ :

Ve třech letech: Podívá se na sebe a vidí královnu.
V osmi letech: Podívá se na sebe a vidí popelku.
V patnácti: Podívá se na sebe a má pocit, že je tlustá, ošklivá a má mizernou pleť. („Mami, takhle nemůžu nikam jít!“)
Ve dvaceti: Podívá se na sebe a vidí, že je moc tlustá/hubená, malá/velká, vlasy má moc rovné/kudrnaté, ale řekne si, že i přesto jde.
Ve třiceti: Podívá se na sebe a vidí, že je moc tlustá/hubená, malá/velká, vlasy má moc rovné/kudrnaté, ale řekne si, že nemá čas, a jde.
Ve čtyřiceti: Podívá se na sebe a vidí, že je moc tlustá/hubená, malá/velká, vlasy má moc rovné/kudrnaté, ale řekne si: „Alespoň že jsem čistá.“ A jde do světa.
V padesáti: Podívá se na sebe a vidí: „Jsem, jaká jsem,“ a jde, kam se jí zachce.
V šedesáti: Podívá se na sebe a vzpomene si na všechny, kdo se v zrcadle už nikdy neuvidí. Jde dobývat svět.
V sedmdesáti: Podívá se do zrcadla a vidí moudrost, smích a zkušenost. Jde a užívá si života.
V osmdesáti se už ani nedívá. Narazí si červený klobouk a jde za zábavou.

Tak, milé dámy, doufám, že se tam potkáme.


Zvedněte své roztomilé, anebo už i méně roztomilé pozadí a začněte i bez ohledu na děti přemýšlet o tom, že je potřeba pro sebe vytvořit jiný, zdravější koncept životního štěstí.

Odejděte od klamných a iluzorních představ o „správnosti“ života a do té druhé poloviny svého žití si darujte 
vlastní priority, pravidla a hodnoty.

 

Sledujte nás na Facebooku: www.facebook.com/healthbeautycz

Sledujte nás na Instagramu: www.instagram.com/health_and_beautycz

Tags: psychologie, rozvod po padesátce

NYCE 1140x100 2